Vyhlazení Židů - VYHLAZENÍ ŽIDŮ -

Před vyhlazením

Před vypuknutím druhé světové války mělo Polsko 35,1 mil. obyvatel, z toho 3,47 mil. Židů. Podle polských zákonů byli Židé organizováni v konfesních obcích, které tvořily Náboženský svaz mojžíšského vyznání. Židé žijící v Polsku měli vlastní politické strany (včetně zastoupení v parlamentu), školy, divadla, noviny (vycházelo více než 300 titulů v jidiš, hebrejštině a polštině), vědecké ústavy a nakladatelství. Věnovali se především obchodu a řemeslu, vlastnili také továrny, které zaměstnávaly židovské dělníky. Soužití Poláků a Židů v obnoveném polském státě doprovázelo napětí, které zesílilo ve třicátých letech, zejména z ekonomických důvodů.

V roce 1933, kdy v Německu převzal moc Hitler, se v nacisty ovládaném státě začaly zavádět represivní zákony nasměrované proti Židům. Následně, ještě před vypuknutím druhé světové války, došlo k mnoha zločinům (zejména během „Křišťálové noci”), které měly „očistit” zemi od „židovství”.  Němci také zařadili vyhlazení Židů mezi válečné cíle, avšak způsob „řešení židovské otázky” dozrával postupně. První zločiny proti polským Židům spáchali Němci v době válečných operací proti Polsku v září roku 1939, kdy zavraždili 7 tisíc osob.

Dalším opatřením namířeným proti Židům bylo jejich podřízení drastickým ustanovením rasistického zákona. Židé a Poláci židovského původu museli nosit opasky s Davidovou hvězdou, vztahovala se na ně povinnost nucených prací (muži od 14 do 60 let), byly pro ně zřizovány pracovní tábory, a následně byli násilím umísťováni do ghett, kde platil bezpodmínečný zákaz opuštění těchto izolovaných městských čtvrtí. Do poloviny roku 1941 pouze v Generálním Gouvernementu fungovalo cca 400 ghett; v největším z nich, ve Varšavě, bylo umístěno nejméně 400 tisíc osob. Proces ghettoizace doprovázelo vyvlastňování: odevzdání majetku Němcům se vztahovalo jak na osobní předměty (např. šperky), tak i na židovské byty a podniky. Němci vykonávali správu ghetta prostřednictvím židovských rad (Judenrat) a židovské policie. V ghettech panoval hlad, nemoci a nedostatek místa; na ulicích ležely mrtvoly nebo lidé umírající hladem a vyčerpáním. V ghettech vznikaly obrovské sociální rozdíly. K určitým elitám patřili bohatší osoby, které prodávaly svůj předválečný majetek, zaměstnanci Judenratu a židovské policie, osoby spolupracující s Němci, pašeráci nebo majitelé drahých restaurací. Téměř ve všech ghettech existoval vedle veřejného života i ilegální život, a to jak hospodářský, tak politický (fungovaly politické strany počínaje socialistickým Bundem až po sionisty). Vycházel ilegální tisk (ve varšavském ghettu až 50 titulů), byly navazovány kontakty s „arijskou” stranou, včetně reprezentantů Polského podzemního státu. Zvláštního úkolu se ujal Emanuel Ringelblum, který vedl Kroniku varšavského ghetta a dokumentoval v ní každodenní život, nařízení a aktivity německých okupantů, které byly součástí vyhlazovací politiky Třetí říše vůči Židům uzavřeným  v ghettech.

Vyhlazení

Plánované vyhlazování židovského obyvatelstva začalo v červnu 1941, současně s útokem Německa na Sovětský svaz. Německé jednotky a záhy i pomocné kolaborantské ukrajinské a litevské jednotky, které vkročily na východní území Polska okupované doposud Sovětským svazem (a následně postupovaly na území sovětského Ruska), hromadně střílely různé skupiny obyvatelstva, zejména Židy. Například během poprav v obci Ponary u Vilniusu, které probíhaly od července 1941 do roku 1944, zahynulo více než 70 tisíc Židů. V létě 1941 se židovské obyvatelstvo stalo také obětí pogromů organizovaných Němci; podílelo se na nich zejména ukrajinské obyvatelstvo (mj. Lvov, Złoczów), ale také obyvatelstvo polské, podněcované nebo nucené Němci (obec Jedwabne a další). Na východních územích Polska Němci totiž využívali k propagandistickým účelům protižidovské nálady, které zesílily v souvislosti s kolaborací části židovské komunity (zejména mládeže) se Sověty v letech 1939 až 1941.

V prosinci 1941 Němci založili v Chełmnu nad Nerem/Kulmhof (na území včleněném do Třetí říše) první vyhlazovací tábor. Jako vražedný nástroj se používaly nákladní automobily konstruované tak, aby výfukové plyny odváděné dovnitř vraždily lidi, kteří byli v těchto autech uvězněni. Druhá etapa vyhlazování začala v prvních měsících následujícího roku. V lednu 1942 ve Wannsee, na okraji Berlína, padlo tajné rozhodnutí o formách „konečného řešení židovské otázky”, čili fyzického vyhlazení evropských Židů. Na prvním místě měli být vyhlazeni, v rámci akce „Reinhardt”, Židé žijící v Generálním Gouvernementu.

V následujících měsících bylo ve vyhlazovacích táborech Bełżec (od března 1942), Sobibór (od května 1942) a Treblinka (od července 1942) zavražděno plynem více než 1,5 mil. Židů. V posledně jmenovaném táboře zahynulo během 46 dnů deportace nejméně 250 tisíc Židů z varšavského ghetta. Symbolem hrdinství toho tragického období se stal varšavský pedagog Janusz Korczak, který měl sice možnost dostat se na „arijskou” stranu, rozhodl se však sdílet osud svých svěřenců z židovského sirotčince a zahynul spolu s nimi v Treblince. Předseda varšavského Judenratu Adam Czerniaków, který nechtěl plnit německé rozkazy související s transportem do vyhlazovacích táborů, spáchal sebevraždu. Těsně před smrtí napsal: „Požadují po mně, abych vlastníma rukama zabíjel děti mého národa. Nezbývá mi nic jiného než zemřít”. Deportace z ghett do táborů smrti probíhaly všude více méně stejně. Andrzej Żbikowski napsal: „Po přijetí příslušného nařízení obklopila [německá] policie místní ghetto a surovým způsobem vyháněla Židy odsouzené k smrti na nejbližší železniční stanici. Odtud odjížděli do plynových komor v těsně uzavřených vagónech určených pro dobytek. Na místě, po krátké selekci, kdy byla skupina nejodolnějších jedinců ponechána pro pomocné práce, byli Židé svlečení do naha (ženám byly oholeny hlavy) nahnáni do komor. Následně zvláštní komando zakopávalo nebo spalovalo těla”. Celkem se akce „Reinhardt” zúčastnilo cca 450 důstojníků SS (jen v táborech Bełżec, Sobibór a Treblinka bylo zaměstnáno  92 esesmanů) a 300 až 350 dozorců, nejčastěji ukrajinského původu, proškolených ve školícím táboře v obci Trawniky u Lublinu.

Aby se Židé vyhnuli deportacím do táborů smrti, mnohdy se rozhodli k nelegálnímu přechodu na „arijskou” stranu. Fyzicky zdatní mladí Židé se pokoušeli o útěk z transportů, bohužel  zpravidla neúspěšně. Další utíkali z pracovních táborů. Někteří se hlásili k lesním partyzánským oddílům a se zbraní v ruce hledali záchranu, potraviny a útočiště. Ve varšavském ghettu, kde po deportační akci z roku 1942 zbylo ještě cca 50 tisíc Židů, působily dvě podzemní struktury bojových organizací: Židovská bojová organizace (ŻOB) a Židovský vojenský svaz (ŻZW). Členové bojových organizací shromažďovali zbraně, připravovali se k ozbrojenému odporu proti Němcům a vykonávali rozsudky nad židovskými kolaboranty. Vzhledem ke konečné likvidaci ghetta, kterou plánovali Němci, vypukly 19. dubna 1943 povstalecké boje, které trvaly více než tři týdny. Členové ŻOB pod vedením Mordechaje Anielewicze statečně kladli odpor útvarům SS. Po vstupu do ghetta německé jednotky ničily jednotlivá hnízda odporu, zapalovali jednu budovu za druhou, dobývali další ulice, činžovní domy a bunkry. Povstání přežilo sotva několik desítek členů bojových organizací, kteří se dostali ven na „arijskou” stranu; na německé straně zahynulo zřejmě více než 80 vojáků. 16. května 1943 Němci vyhodili do povětří Velkou synagogu na náměstí Tłomackie, a Jürgen Stropp, který řídil likvidaci povstání, poslal do Berlína triumfální zprávu: „Židovská obytná čtvrť ve Varšavě přestala existovat”.

Miliony Židů zahynuly v táborech smrti, kromě toho byly v letech 1942 až 1944 zastřeleny stovky tisíc Židů uvězněných v německých táborech pro nuceně nasazené, mj. v Majdanku, Auschwitz, Stutthof nebo Płaszowě. Ve stejné době byly do vyhlazovacích táborů posílány transporty evropských Židů: z Protektorátu Čechy a Morava, ze Slovenska, Maďarska a také z Francie a Nizozemí. Nejvíce Židů se ocitlo v táboře smrti Auschwitz-Birkenau. Přímo z vykládací rampy byli Židé odváděni do plynových komor. Podle nejnovějších poznatků bylo v tomto táboře zavražděno více než 1 mil. Židů (pro srovnání druhou národností v pořadí byli Poláci, zahynulo jich tam 75 tisíc, dále Romové – 21 tisíc a sovětští zajatci – 15 tisíc). Celkem Němci vyvraždili nejméně 5,5 mil. evropských Židů, z toho 2,7 až 2,9 mil. polských Židů. Hromadný způsob vraždění, který používali němečtí vrazi znamenal, že židovské oběti často zůstávají dodnes v anonymitě a proto se vyhotovení jejich podrobnějšího seznamu jeví jako nemožné. Vyhlazovací akce se vyznačovala německou pečlivostí; hlavním koordinátorem hromadné likvidace židovského národa byl SS-Obersturmbannführer Adolf Eichmann, velitel sekce IV B 4 Hlavního úřadu bezpečnosti Říše.

prof. Jan Żaryn