Vše začalo v Třetí říši. Koncentrační tábory na území Německa v letech 1933 až 1945 - VŠE ZAČALO V TŘETÍ ŘÍŠI -

Niemieckie obozy zagłady i obozy koncentracyjne w okupowanej Polsce

Nawigacja

Vše začalo v Třetí říši. Koncentrační tábory na území Německa v letech 1933 až 1945

Záhy po převzetí moci Adolfem Hitlerem v roce 1933 začaly v Německu vznikat první  koncentrační tábory. Jejich cílem byla izolace, otrocké vykořisťování a vyhlazování osob považovaných nacisty za nepřátele německého státu a národa. Tábory byly zřizovány na základě mimořádného „Nařízení na ochranu národa a státu” z 28. února 1933. Lidé byli posíláni do koncentračních táborů bez soudního rozhodnutí a na dobu neurčitou. Tábory byly zřizovány ve vhodně umístěných lokalitách, poblíž velkých průmyslových podniků nebo kamenolomů, kde měli vězni otrocky pracovat. V počáteční fázi fungování táborů byla práce považována za výchovný prostředek.

Lidé byli posíláni do koncentračních táborů bez soudního rozhodnutí a na dobu neurčitou.

V letech 1940 až 1945 způsobily nucené práce v táborech smrt tisíců vězňů. Každý den, bez ohledu na počasí, byli tito hladoví a nemocní lidé bitím, kopanci a křikem nuceni k práci nad jejich síly. Jelikož v táborech nebyla tažná zvířata, veškeré nejtěžší práce, včetně tahání vozů, vykonávali vězni. Byli trestáni za sebemenší provinění. K nejčastěji používaným trestům patřil výprask na speciální stoličce, ke které byl vězeň přivazován. Nejmírnějším trestem bylo 25 ran bičem (při větším počtů ran vězni často umírali) nebo trest s názvem „sloupek” (pověšení za vykloubená ramena na hácích připevněných ke stropu). Dalším z trestů bylo taktéž zavírání do bunkru nebo smrt vyhladověním (Dachau, Auschwitz). Hlad patřil k největším útrapám vězňů. V důsledku podvýživy byli vězni oteklí nebo hrozivě vyhublí, trpěli různými nemocemi (mj. střev, žaludku), jejich těla byla pokryta obrovskými, hnisajícími vředy. Ve většině táborů se prováděly pseudolékařské pokusy, např. v Dachau byly zřízeny tzv. výzkumné stanice, kde němečtí lékaři prováděli pseudovědecké experimenty na zdravých vězních: infikovali je malárií,  flegmónou, žloutenkou, tuberkulózou. Pro letecké účely prováděli pokusy v tlakových komorách a vězně zmrazovali. Po pokusech v tlakové komoře zbyly děsivé snímky, zhotovované kvůli zaznamenání reakce člověka na prudké změny tlaku. V době silných mrazů byli nazí vězni pokládáni – vždy po několika osobách najednou – na dřevěná nosítka, a po přivázání byli vynášeni (zpravidla v noci) na mnoho hodin ven, kde byli ponecháni až do ztráty vědomí. Pak se provádělo vyšetření krve a moči. Občas následovaly pokusy o jejich oživování, což se i několikrát povedlo. Jeden z pokusů spočíval v tom, že po dobu dvou týdnů nedostávali vězni žádnou stravu, a současně byli nuceni pít slanou mořskou vodu. V Ravensbrücku se v rámci pseudolékařských pokusů vězenkyním, zejména mladým Polkám, vyřizovala část kosti na nohou.

Každý den, bez ohledu na počasí, byli tito hladoví a nemocní lidé nuceni bitím, kopanci a křikem k práci nad jejich síly.

V každém koncentračním táboře se nacházel plac, na kterém probíhaly několikahodinové nástupy. Odtud také vyrážely do práce pracovní oddíly; tamtéž byly vykonávány tresty výprasku a probíhala selekce vězňů do „invalidních transportů”. Byly vykonávány tresty smrti zastřelením nebo oběšením vězňů.

V táboře platilo pravidlo: člověk je pouze bezvýznamným číslem. Vězni byli zbavováni jména a příjmení (dostávali pouze přidělené číslo a táborový oděv), osobních předmětů a byli předmětem nelidského zacházení.

Po roce 1939 byly německé koncentrační tábory rovněž místem vyhlazování a genocidy dětí. V některých táborech vznikla zvláštní oddělení pro nezletilé. Velké množství dětí zemřelo dříve než transport dorazil do tábora; zahynuly v plynových komorách nebo byly zavražděny fenolovými injekcemi. V táborech byli i novorozenci, kteří se tam narodili nebo přijeli společně s rodiči.

V táboře platilo pravidlo: člověk je pouze bezvýznamným číslem.

První koncentrační tábor na území Německa vznikl 22. března 1933 na základě rozkazu Heinricha Himmlera v Dachau (poblíž Mnichova) v Bavorsku. Jednalo se o vzorový tábor pro všechny další německé koncentrační tábory. Zde probíhala školení esesmanů (např. Adolfa Eichmanna, Rudolfa Hösse) pro koncentrační tábory, které vznikaly v Německu, a následně i v evropských zemích podrobených Třetí říší. Tábor v Dachau byl vybudován v záměrně zvoleném, bažinatém terénu, s nezdravým, vlhkým, horským klimatem, citelně trýznivým zejména na podzim a v zimě, kdy vězni museli celé hodiny stát na apel placu. Prvními vězni v Dachau byli političtí protivníci nacistů (mj. komunisté), Židé, homosexuálové, svědci Jehovovi a zločinci. Po roce 1939 se tábor naplnil vězni ze všech zemí porobené Evropy. Byl také hlavním střediskem pro vyhlazování duchovenstva, včetně polského, se kterým bylo zacházeno mimořádně krutě (z 2720 katolických kněží, kteří byli v tomto táboře vězněni, bylo 1780 Poláků; 858 zahynulo). První hromadné transporty Poláků přijely do Dachau na jaře 1940. Mezi cca 250 tisíci vězňů, kteří prošli tímto táborem v letech 1933 až 1945, bylo cca 40 tisíc Poláků. Více než 10 tisíc z nich přišlo o život. Podle odhadu bylo v letech 1933 až 1945 v táboře Dachau zavražděno nebo zahynulo cca 150 tisíc vězňů. V Dachau byly prováděny pseudolékařské experimenty, byl vykonáván trest smrti zastřelením nebo oběšením. Tábor fungoval až do osvobození 29. dubna 1945.

Po roce 1939 byly německé koncentrační tábory také místem vyhlazování a genocidy dětí.

V Německu velmi rychle vznikly další koncentrační tábory, jejichž předlohou byl KT Dachau. Současně s pokračující expanzí Třetí říše se do těchto táborů dostávali občané evropských zemí, dobývaných německými ozbrojenými silami. Jeden z dalších táborů byl zřízen v Buchenwaldu, poblíž Výmaru v Durynsku; fungoval od července 1937 do 13. dubna 1945. Mezi jeho prvními vězni byli němečtí komunisté, sociální demokraté, Židé, stoupenci různých náboženských sekt (mj. svědci Jehovovi) a zločinci. Po roce 1939 začaly přijíždět transporty s Poláky, Čechy, Slováky, Rakušany a obyvateli dalších porobených zemí (mezi nimi byli i Rómové), a následně i se sovětskými zajatci. Vězni byli přinuceni k nelidské práci při ražení tunelů podzemních zbrojařských továren. V táboře byly prováděny pseudolékařské experimenty. Z lidské kůže, pocházející z těl zabitých vězňů, se vyráběla galanterie pro příslušníky SS. Celkem bylo v Buchenwaldu vězněno 240 tisíc osob.

Zhruba 30 km od Berlína vzdálený tábor Sachsenhausen fungoval od roku 1936 do 22. dubna 1945. Byl určen pro německé odpůrce nacismu. Vězni pracovali zejména při výrobě cihel. V tomto táboře byly na vězních prováděny zločinné, pseudolékařské experimenty. V roce 1942 byla postavena plynová komora, krematoria a popraviště určené pro popravy zastřelením. V dubnu 1945 byl tábor evakuován a uskutečnil se „pochod smrti”. V táboře bylo vězněno 200 tisíc osob.

Tábor Neuengamme (1938 až 5. května 1945), ležící 20 km od centra Hamburku, byl zpočátku pobočkou tábora Sachsenhausen. Byli zde vězněni obyvatelé zemí porobené Evropy, celkem 115 tisíc osob, včetně 13 tisíc žen a dětí. Vězni pracovali v cihelně a při rozšiřování přilehlých průmyslových podniků. V Sachsenhausenu byly prováděny pseudolékařské experimenty, které spočívaly v infikování vězňů (i dětí) baktériemi tuberkulózy.

Tábor Oranienburg fungoval v letech 1933 až 1934 v centru Oranienburgu, cca 30 km na sever od Berlína. Mezi vězni byli odpůrci Třetí říše (mj. komunisté), berlínská inteligence, Židé a Poláci žijící na německém území. Od roku 1935 měla v tomto táboře sídlo centrální Inspekce koncentračních táborů.

V táboře Estrawegen (1933 až 1945) v Dolním Sasku byli umisťováni zejména členové odboje ze západní Evropy.

Tábor Flossenbürg (1938 až duben 1945), ležící na pomezí Dolního a Horního Bavorska, v blízkosti místního kamenolomu. Prvními vězni byli němečtí komunisté, odpůrci Třetí říše, zločinci, a po roce 1939 Poláci a občané porobené Evropy. V táboře bylo vězněno 150 tisíc osob.

Ravensbrück (od 1939 až do konce války), tábor pro ženy, umístěný v blízkosti města Fürstenberg v Meklenbursku. Na vězenkyních, zejména mladých Polkách, byly prováděny pseudolékařské experimenty. V táboře bylo vězněno 135 tisíc žen.

Mauthausen-Gusen (od 1938 až do konce války), zřízený v Rakousku v Malých Alpách, poblíž obce Mauthausen, jeden z nejtěžších táborů Třetí říše, nazývaný vězni „podunajským peklem”. Vězni pracovali v kamenolomech. Prvními vězni byli Rakušané, po roce 1939 začal příliv transportů politických vězňů,  zejména z Polska. V táboře bylo vězněno 210 až 250 tisíc vězňů.

Hartheim u Lince (1938–1944), středisko pro eutanazii a zároveň místo okamžitého vyhlazování. V táboře fungovaly plynové komory, které sloužily zpočátku k vyvražďování postižených a duševně nemocných Němců, včetně dětí. V letech 1940 až 1943 bylo v těchto komorách usmrceno plynem cca 30 tisíc osob, které hitlerovský režim považoval za „nehodnotné”, a tzv. invalidů různých národností.

Po invazi do Polska zahájilo Německo po vzoru táborů, které fungovaly již několik let v Třetí říši, zřizování koncentračních táborů na polském území.

Po vypuknutí války byly na území Německa založeny následující koncentrační tábory:

Mittelbau-Dora, pod horou Kohnstein v saském pohoří Harz, 3 km od Nordhausenu. Dora byla jednou z nejvýznamnějších německých zbrojařských továren. Zpočátku byl tábor podřízen správě KT Buchenwald. Samostatným táborem se stal 1. října 1944. Vězni zde pracovali ve štolách a tunelech v nelidských podmínkách. Byli využíváni k výrobě střel V-1 a raket V-2, kterými byla ostřelována Anglie.

Bergen-Belsen vznikl poblíž Hannoveru na konci roku 1943. Zpočátku byl určen pro sovětské válečné zajatce. Přestože zde vězni nepracovali, s výjimkou prací v areálu tábora, byl tento tábor nazýván „továrnou na smrt”. V prvních týdnech roku 1945 se stal cílovou základnou pro řadu evakuovaných. V táboře bylo vězněno 90 tisíc osob; tábor osvobodili Angličané 15. dubna 1945.

Po invazi do Polska zahájilo Německo po vzoru táborů, které fungovaly již několik let v Třetí říši, zřizování koncentračních táborů na polském území. Současně začali převážet část vězňů z Polska do táborů v Německu.

Anna Jagodzińska

do góry