Německé represe vůči Polákům - REPRESE VŮČI POLÁKŮM -

Niemieckie obozy zagłady i obozy koncentracyjne w okupowanej Polsce

Nawigacja

Německé represe vůči Polákům

Cíle okupantů

S mimořádnou urputností byli pronásledováni Poláci, kteří byli podezřelí z protiněmeckých nálad, účastníci odbojového hnutí a osoby poskytující pomoc Židům.

Nevýznamnějším cílem politiky, kterou uplatňovali Němci na okupovaném polském území, bylo úplné podřízení Poláků zájmům Třetí říše (pojem Poláka chápeme v tomto příspěvku v národnostně etnických kategoriích, a proto nepojednáváme o situaci osob židovské, ukrajinské, litevské a dalších národností, které měly před vypuknutím války polské občanství). Uplatňováním teroru, tj. popravami zastřelením, umísťováním ve věznicích a táborech, hodlali Němci odstranit skutečné i potenciální vůdce odbojového hnutí a vůdčí  vrstvy polského národa (kněze, učitele atd.) a přinutit jeho zbývající část k poslušnosti. S mimořádnou urputností byli pronásledováni Poláci podezíraní z protiněmeckých postojů, účastníci odbojového hnutí a osoby poskytující pomoc Židům. Národ zbavený elit se měl proměnit v levnou, nevzdělanou a bezohledně vykořisťovanou pracovní sílu, vysílanou na práce jak v okupované zemi, tak v Říši. Protipolská německá politika způsobila smrt statisíců lidí, a dalším tisícům přivodila trvalou ujmu na zdraví, citelnou ještě celou řadu let po ukončení války, a to jak na zdraví fyzickém, tak i na psychickém.

Zločiny spáchané na Polácích v době německé agrese proti Polsku

Protipolská německá politika způsobila smrt statisíců lidí, a dalším tisícům přivodila trvalou ujmu na zdraví, citelnou ještě celou řadu let po ukončení války, a to jak na zdraví fyzickém, tak i na psychickém.

Během válečných operací proti Polsku páchali Němci od začátku zločiny na polském obyvatelstvu. V září roku 1939 na mnoha místech německé vojenské jednotky barbarsky ostřelovaly a bombardovaly objekty, které neměly žádný vojenský význam. Jejich cílem bylo vyvolat paniku a oslabit morálku polských vojáků, kteří se snažili zadržet nepřítele. Symbolem těchto brutálních aktivit se stalo zničení obce Wieluń u Lodže německým letectvem (Luftwaffe), kdy většina budov, včetně katolického kostela, synagogy a civilní nemocnice, byla srovnána se zemí. Podobný osud rovněž potkal celou řadu dalších polských měst. Němečtí letci často útočili na vlaky a zástupy uprchlíků z řad civilního obyvatelstva a ostřelovali je pomocí palubních zbraní. Ještě po ukončení bojů docházelo na mnoha místech k vraždám vojenských zajatců z řad Polské armády a civilistů, kteří byli nalezeni v místech považovaných za působiště polského odboje.

Ještě po ukončení bojů docházelo na mnoha místech k vraždám vojenských zajatců z řad Polské armády a civilistů, kteří byli nalezeni v místech považovaných za působiště polského odboje.

Ve stopách vojenských jednotek se na obsazeném polském území pohybovaly zvláštní operační skupiny německé policie (Einsatzgruppen), jejichž úkolem bylo zajištění klidu v týlu  armády. Pro dosažení tohoto cíle střílely nebo zavíraly do vězení Poláky považované za potenciálně nebezpečné pro okupanty.

 

Ztráty na životech polského obyvatelstva v letech 1939 až 1945

 

Pronásledování Poláků v období okupace

Již od prvních dnů okupace prováděli Němci na polském území začleněném do Říše rozsáhlé vyhlazovací akce. Tyto akce byly utajeny a probíhaly pod názvem Intelligenzaktion (akce „Inteligence”). Okupantům záleželo na likvidaci místních elit, a tím na zničení vůdčích vrstev polského národa. Nejhrozivější dopady přinesla tato akce v Pomořansku: jejím symbolem se stala krvavá pacifikace města Bydhošť. Významná část Poláků zadržených v Pomořansku přišla o život na několika desítkách hromadných popravišť. Tato popraviště se nacházela mj. v obci Piaśnica u Gdaňsku (zde bylo zavražděno cca 14 tisíc osob), v lesním komplexu Las Szpęgawski u města Starogard Gdański (zde zahynulo cca 7 tisíc osob, z toho cca 1,7 tisíce pacientů psychiatrických léčeben Kocborów a Świecie), v „Údolí smrti” u Bydhošti. Počet Poláků zavražděných Němci v Pomořansku v době od září 1939 do dubna 1940 se odhaduje nejméně na 30 tisíc. Nejednalo se však o konečnou bilanci ztrát na životech na polském území začleněném do Říše. V popisovaném období v samotné Poznani a okolí byly zavražděny téměř 2 tisíce osob, podobný byl počet osob popravených ve Slezsku. V Lodži a v jejím okolí Němci zastřelili cca 1,5 tisíc obyvatel, a na Mazovsku, zejména v okolí měst Ostrołęka, Ciechanów a Wyszków, téměř 6,7 tisíce.

Generálním Gouvernementu je třeba za počátek hromadných represivních aktivit považovat zatčení představitelů inteligence, ke kterému došlo před Svátkem nezávislosti (11. listopadu 1939). Jeho cílem bylo s největší pravděpodobností předejít případným protiněmeckým projevům v tomto pro Poláky důležitém dni a dále deklarovat úplnou nadvládu Němců v okupované zemi. Uvězněno a zadrženo bylo tehdy cca 1 tisíc osob, včetně vysokoškolských a středoškolských učitelů, soudců, advokátů, notářů, lékařů, zaměstnanců státní zprávy, průmyslníků, členů obchodních a řemeslnických svazů, katolických duchovních. V místech svého uvěznění byli biti a mořeni hladem. Přestože Němci poměrně záhy vězně propustili (jejich nepřítomnost ochromila mj. provoz nemocnic, ale také hospodářský život), poslední vězni se dostali na svobodu teprve po několika měsících. V rámci této akce se v Lublinu uskutečnily popravy vybraných vězňů.

Na seznamech lidí určených k zastřelení se, kromě již vyjmenovaných zástupců společenských elit, ocitli také političtí činitelé, aktivisté z paravojenských organizací, osoby obviněné z držení zbraní či rozhlasových přijímačů.

Zatýkání v listopadu bylo pouze předehrou k velké akci vyhlazování Poláků, která proběhla v Generálním Gouvernementu na jaře roku 1940. Němci ji pojmenovali Ausserordentliche Befriedunkgsaktion (Aktion AB, „Mimořádná pacifikační kampaň”). Cílem operace bylo usmrcení těch osob, které mohly plnit podstatnou roli v organizování a podpoře odboje. Na seznamech lidí určených k zastřelení se, kromě již vyjmenovaných zástupců společenských elit, ocitli také političtí činitelé, aktivisté z paravojenských organizací, osoby obviněné z držení zbraní či rozhlasových přijímačů. Zahynuli v hromadných popravách prováděných v takových lokalitách jako Palmiry u Varšavy, Krzesławice u Krakova, Rury Jezuickie u Lublinu, Firlej u Radomi. Podle odhadu v rámci Aktion AB Němci zavraždili cca 6,5 tisíce osob. Několik málo zatčených osob, kterým se podařilo vyhnout popravě, bylo převezeno hromadnými transporty do koncentračních táborů Sachsenhausen-Oranienburg a Auschwitz.

Mnoho obcí bylo takto zpacifikováno: obyvatelé byli bez ohledu na pohlaví a stáří zastřeleni 

Ukončení pronásledování v prvních měsících okupace neznamenalo konec represivní politiky vůči Polákům. Německá policie neustále sledovala kruhy považované za nepřátelské vůči okupantům a razantně zasáhla struktury ilegálních organizací. Osoba zatčená nejen na základě konkrétního obvinění, nýbrž dokonce pouze podezřelá z protiněmeckého postoje, měla nepatrné šance dostat se zpět na svobodu. Nejprve se ocitla ve vězení, na dobu dlouhého, zpravidla mnohaměsíčního vyšetřování. Panovaly tam drastické podmínky: přelidněné cely, nízké příděly potravin, neexistence jakékoliv lékařské péče a neustálá šikana ze strany dozorců. Toto všechno mělo zlomit vězně, který byl následně podrobován výslechům. Výslechy prováděli příslušníci Bezpečnostní policie (Sicherheitspolizei), kteří vynucovali výpovědi pomocí bití dřevěnými obušky, kovovými tyčemi, biči, koženými opasky. V policejních služebnách se nacházely místnosti uzpůsobené k takovým výslechům; zde byli vězni zavěšováni u stropu za ruce nebo svazováni na speciálních stolech takovým způsobem, aby jim bití způsobovalo co největší bolest. Ve všech policejních služebnách řada vězňů během takového mučení umírala nebo utrpěla zranění, jejichž následkem byla trvalá invalidita. Po vyšetřování následovalo soudní jednání u prozatímního či speciálního soudu, přičemž se ve skutečnosti jednalo o frašku. Během jednání vězeň neměl právo se vyjadřovat. Uvedené soudy prakticky nevydávaly osvobozující rozsudky, nýbrž rozhodovaly pouze o tom, zda má být vězeň odsouzen k trestu smrti nebo poslán na dobu neurčitou do koncentračního tábora. Počínaje rokem 1942 Němci čím dál častěji rezignovali na tajné popravy a začali veřejně vykonávat rozsudky smrti oběšením na šibenicích, zřizovaných v neuralgických bodech měst. Takové zločiny byly páchány ve Varšavě i v dalších městech.

Následky německé vyhlazovací politiky znatelně pocítili ihned v prvních měsících okupace i obyvatelé venkova. Příčinou soustředěných akcí na venkově, na kterých se podílely nejen policejní složky, ale někdy i vojenské jednotky, byla především podpora odbojového hnutí ze strany zemědělců a zejména partizánských oddílů a dále snaha vymoci na zemědělcích povinně uložené kontingenty obilí, brambor, masa a jiných zemědělských produktů. Represivní akce se týkaly téměř 800 polských obcí. Zpravidla bylo do konkrétní vesnice vysíláno tzv. trestní komando, jehož členové zapalovali vybrané budovy a následně vraždili část zadržených obyvatel (5 až 50 osob). Mnoho obcí bylo takto zpacifikováno: obyvatelé byli bez ohledu na pohlaví a stáří zastřeleni nebo všichni muži (starší 16 let) byli posláni do koncentračních táborů, ženy a děti byly vyhnány a následně byly zcela vypáleny obytné a hospodářské budovy. Největší pacifikační akce byly uskutečněny mj. v dubnu 1940 v obci Skłoby a v okolních vesnicích (více než 700 zavražděných osob), v červenci 1942 v obci Michniów (203 osob), v únoru 1944 v obci Borów a v okolních vesnicích (1250 osob, včetně 300 dětí), v září 1944 v obci Lipniak-Majorat (448 osob). Za celou dobu okupace bylo mnoho Poláků žijících na venkově usmrceno (mj. v důsledku individuálních poprav) nebo zmláceno příslušníky zde operujících oddílů četnictva.

Kromě popsaných forem přímého vyhlazování bylo důležitým projevem německé politiky vůči Polákům vytváření velmi obtížných životních podmínek, což vedlo ke všeobecné chudobě: nedostatek potravin, neexistence lékařské péče, nedostatek bytových prostor, otrocké pracovní podmínky. Mnoho lidí pociťovalo fyzické a psychické následky těchto reálií ještě celou řadu let po ukončení války

Podrobné údaje týkající se ztrát na polském obyvatelstvu za německé okupace jsou do dnešní doby předmětem výzkumu a ověřování. Počet zavražděných a zemřelých se však odhaduje na nejméně 1,5 mil. mužů, žen a dětí.

Pronásledování Poláků za poskytování pomoci Židům

Již od prvních dnů okupace doprovázela antisemitskou politiku vedenou Němci propagandistická akce. Jejím cílem bylo podněcovat antipatie Poláků vůči Židům. Němci se snažili využívat oficiální tisk, ale i plakáty, filmy a výstavy pořádané ve větších městech k tomu, aby naklonili polské obyvatelstvo k přerušení veškerých styků s osobami židovské národnosti. Po založení ghett byly tyto aktivity doplněny oznámením, že vůči všem Polákům, kteří by hodlali poskytnout sebemenší pomoc lidem, jež si chtějí zachránit svůj život, budou uplatněny ty nejpřísnější tresty.

Mince vydaná Polskou národní bankou v sérii „Poláci zachraňující Židy”. Rodiny Ulmů, Kowalskich a Baranků patří k nejznámějším příkladům Poláků zavražděných Němci za záchranu Židů během 2. světové války. Za poskytování pomoci Židům zahynulo nejméně několik stovek Poláků. 1. Józef a Wiktoria Ulmovi z obce Markowa (Podkarpatské vojvodství) zavražděni  24. března 1944 společně se svými dětmi: nejstarší Stasia (8 let), Basia, Władzio, Franuś, Antosia a Marysia, a se skrývanými Židy: šest příslušníků rodiny Szallů (Szali) z Łańcuta se dvěma dcerami Chaima Goldmana. V okamžiku smrti Józefa Ulma byla jeho manželka v posledním měsíci těhotenství se sedmým dítětem. 2. Wincenty a Łucja Barankovi z Siedlisk u Miechowa zavražděni 15. března 1943 společně se svými dětmi: Henrykem a Tadeuszem a s matkou Wincentyho, Katarzynou Kopeć a také se čtyřčlennou židovskou rodinou Koplewiczů, která se u nich skrývala. 3. Rodina Adama a Bronisławy Kowalskich z obce Ciepielowa u Lipska, a také rodiny Piotra Obuchiewicza, Franciszka Kosiora a Skoczylasů (celkem 34 osoby) zavražděné Němci 6. prosince 1942, za záchranu jejich židovských známých a sousedů

Nejpřísnější nařízení guvernéra Hanse Franka, vyhrožující Polákům trestem smrti za poskytování pomoci Židům, bylo zveřejněno 15. října 1941. V obsahu nařízení čteme: „Židé, kteří bez oprávnění opouštějí čtvrť, která jim byla vyhrazena, budou potrestáni trestem smrti. Stejný trest platí pro osoby, které takovým Židům vědomě poskytují útočiště. Štváči a pomahači budou potrestáni stejným trestem jako pachatel, pokus o trestný čin se považuje za trestný čin dokonaný”. V následujícím roce, kdy Němci uskutečňovali akci rušení ghett na polském území a vyváželi jejich obyvatele do vyhlazovacích táborů, bylo toto nařízení upřesněno. V nařízení bylo upozornění, že trest smrti hrozí za jakoukoliv pomoc poskytovanou Židům, to znamená za poskytování noclehu, předávání potravin, převážení libovolným dopravním prostředkem, nakupování od nich různého zboží, atd. Trest smrti čekal taktéž každého Poláka, který by věděl o Židovi pobývajícím mimo ghetto a nenahlásil tuto skutečnost německým úřadům. V radomském distriktu doprovázel taková nařízení rozkaz rozeslaný jednotlivým služebnám německé policie jejím velitelem Herbertem Böttcherem. Rozkaz hovořil o tom, že v případě zjištění zbraní nebo Židů ukrývaných v polské domácnosti, budou usmrceny všechny osoby tam žijící, včetně dětí a budovy budou spáleny. Tyto akce měly být výstrahou pro další Poláky, kteří by chtěli pomáhat uprchlíkům z ghett.

Jsou známy četné příklady hromadných vražd uskutečněných Němci na polských rodinách, které ukrývaly Židy nebo jim poskytovaly potravinovou výpomoc.

Jsou známy četné příklady hromadných vražd uskutečněných Němci na polských rodinách, které ukrývaly Židy nebo jim poskytovaly potravinovou pomoc. K mnoha takovým vraždám došlo na venkově, kde někteří polští zemědělci pomáhali uprchlíkům z ghett, kteří se skrývali v lesích, a po nástupu zimy se rozhodli jim poskytnout útočiště ve svých obytných a hospodářských budovách. Největší krvavou daň zaplatili obyvatelé vesnic u obce Ciepielów u Radomi. V prosinci 1942 a v lednu 1943 tam Němci provedli řadu poprav - zavraždili více než 30 osob, včetně celých rodin Kowalskich, Kosiorů a Obuchiewiczů; více než polovinu tvořily osoby, které ještě nedosáhly 16. roku života. Budovy, které patřily těmto rodinám, byly Němci vyrabovány a následně spáleny i s těly obětí. K vyproštění ostatků zavražděných osob z ruin vyhořelých domů poté byli přinuceni Poláci ze sousedních statků. Podobným způsobem proběhla vražda spáchaná Němci v březnu 1943 v obci Siedliska u Miechowa. Za ukrývání Žida zde byla vyvražděna pětičlenná rodina Baranků. Symbolem osudu, který čekal obyvatele polských vesnic, kteří zachraňovali osoby židovské národnosti, se však staly události z března 1944 v obci Markowa poblíž Łańcuta. Manželé Ulmovi, rodiče několika dětí, se rozhodli poskytnout na svém statku útočiště osmi Židům. Němci, kteří se o tom dozvěděli z udání, zavraždili Józefa Ulmu, jeho manželku Wiktorii, která byla ve vysokém stupni těhotenství a jejich šest malých dětí. Byli popraveni i všichni Židé, kteří na statku našli útočiště. I přes tento zločin obyvatelé obce Markowa dále poskytovali přístřeší téměř 20 osobám židovské národnosti, kterým se podařilo dočkat konce německé okupace

Němci, kteří se o tom dozvěděli z udání, zavraždili Józefa Ulmu, jeho manželku Wiktorii, která byla ve vysokém stupni těhotenství a jejich šest malých dětí. Byli popraveni i všichni Židé, kteří na statku našli útočiště.

Mezi Poláky, kteří za poskytování pomoci Židům zaplatili tu nejvyšší cenu, bylo také mnoho obyvatel měst. Patřili k nim mj. příslušníci rodiny Wolskich. Ve Varšavě, v zahradě sousedící s jejich domem, vybudovali podzemní kryt, ve kterém našlo útočiště před Němci kolem 40 osob židovské národnosti. Byl mezi nimi Emanuel Ringelblum, známý historik a kronikář varšavského ghetta. V březnu 1944 na základě udání přišli Němci na stopu úkrytu a zavraždili všechny Židy, kteří se v něm skrývali a také jejich polské ochránce.

Poláci také často pomáhali židovským dělníkům uvězněným v pracovních táborech zřízených u průmyslových podniků pracujících pro potřeby německé armády. V Čenstochové, Kielcích, Ostrowci, Pionkach a dalších lokalitách dodávali polští zaměstnanci Židům potraviny, aby si uchovali sílu a zachránili si tímto způsobem život. Symbolem této pomoci je osud Tadeusze Nowaka, mladého zámečníka z továrny ve městě Skarżysko-Kamienna. Zadržen v dubnu 1943 v okamžiku, kdy předával Židům chleba, byl oběšen v areálu továrny, za přítomnosti mnoha pracovníků, kteří byli donuceni dívat se na popravu. Visel na šibenici s rukama svázanýma ostnatým drátem, na krku měl cedulku s nápisem: „Za pomoc Židům a za doručování dopisů”.

Přesný počet Poláků zavražděných Němci za poskytování pomoci Židům není znám. Současné poznatky umožňují konstatovat, že se jednalo nejméně o 1 tisíc osob. Počet Poláků, kteří se kvůli poskytnuté pomoci ocitli ve vazbě, ve vězení nebo v koncentračních táborech, byl mnohem vyšší.

Poláci, kteří byli zatčeni za poskytování pomoci Židům, a kterým se podařilo zachránit před smrtí popravením, byli zpravidla posíláni do koncentračních táborů. V archivních materiálech se dochovala četná svědectví takového postupu německých okupačních úřadů. Například v roce 1943 deportovali Němci do Auschwitz tři obyvatele města Szydłowiec: Wincentyho Kołbu, Stefana Erbela a Mariana Nazimka, kteří s největší pravděpodobností spolupracovali při obstarávání padělaných dokladů Židům a pomáhali jim ukrývat se před Němci. Dvěma prvním, ačkoliv byli přesídleni z Auschwitz do táborů Buchenwald a Mauthausen, se podařilo dočkat osvobození. Osudy Nazimka, který byl přemístěn do tábora Flössenburg, nejsou dodnes známy. Ve stejném roce zatkla německá policie skupinu obyvatel Kozienic, obviněných z ukrývání Židů. Nejméně dvě zatčené osoby byly odvezeny do Auschwitz, a odtamtud do dalších táborů; Paweł Wachłaczenko se dočkal osvobození v táboře v Litoměřicích (pobočka koncentračního tábora Flössenburg), a Jerzy Burghardt zahynul pravděpodobně v Mauthausenu. V Auschwitz byl v roce 1943 taktéž zavražděn obyvatel Radomi Marcin Kowalik, který se „provinil” tím, že zprostředkoval předání další osobě soukromého dopisu, napsaného jedním z obyvatel ghetta. Toto jsou pouze některá jména z dlouhého seznamu vězňů.

Přesný počet Poláků zavražděných Němci za poskytování pomoci Židům není znám. Současné poznatky umožňují konstatovat, že se jednalo nejméně o 1 tisíc osob. Počet Poláků, kteří se kvůli poskytnuté pomoci ocitli ve vazbě, ve vězení nebo v koncentračních táborech, byl mnohem vyšší.

dr Sebastian Piątkowski

do góry